Vhrstiho zbytečnosti 16: Talent je pro úspěch ta úplně nejmíň důležitá věc
První z "best of" prázdninových dílů. Barvoslepý malíř. Rozhodčí, který změnil fotbal. Zasloužený odpočinek. Co ví můj šestiletý syn o talentu, co vy (možná) nevíte. Nová knížka. Nový podcast.
Ilustrovaná zbytečnost
Šnek
Když jednou fotbalový rozhodčí Ken Aston zastavil autem na semaforech, uvědomil si, že tohle jednoduché barevné značení překoná jazykové bariéry a jasně řekne hráčům i divákům, že byl hráč varován anebo vyloučen. Doma to hned řekl manželce. Ta zmizela ve vedlejším pokoji a za chvilku přinesla dvě kartičky vystřižené z barevného papíru v takové velikosti, aby se vešly do jeho kapsičky na košili. A takhle, přátelé, vznikl ve fotbale systém žlutých a červených karet.
Aston byl ovšem inovátor tělem i duší, takže během svého života proměnil fotbal jako nikdo jiný v historii. Pro fotbalové rozhodčí zavedl černobílý stejnokroj, čároví rozhodčí začali na jeho popud mávat ofsajdy barevnými praporky, vymyslel tabuli s čísly pro střídající hráče, do pravidel hry vepsal i předepsaný tlak fotbalového míče.
Ken Aston se dožil vysokého věku a zemřel v Londýně v roce 2001.
Básnička
Talent je pro úspěch ta úplně nejmíň důležitá věc
“Fotbal začnu hrát, až ho budou hrát i moji kamarádi,” měl od začátku jasno náš pětiletý Jáchym. Bojovali jsme s jeho energií, který měl na rozdávání. Byl pořád nevybitej, furt ho bylo všude plno a drtil nás všechny svojí rychlostí a elánem. Fotbal se nám jevil jako fajn aktivita, kde se pořádně vyblbne a doma pak bude klidnější. Jenže on se rozhod čekat na kámoše ze školky.
A tak začne v září chodit se všema svejma kamarádama a začátky jsou… no, řekněme rozpačité. Hned po prvním tréninku hodí trenéři tyhle prcky do prvního turnaje. Kluci oblíknou o tři čísla větší dresy a rozeběhnou se po hřišti, aniž by měli nejmenší tušení, co tam mají dělat, jak mají bránit, jak mají útočit, přihrát, vystřelit… Od všech soupeřů dostávají deset i patnáct gólů, aniž by nějakej sami vstřelili. A na dalším turnaji zase. A tak to jde pořád dál.
Jáchym z prvních několika turnajů odjíždí v slzách. Brečí, kdykoliv na něj někdo z trenérů zvýší hlas, a odmítá pak hrát. Vysvětluju mu, že trenéři prostě křičí, že si to nemá tak brát. A taky, že není dobrý, když v tom kamarády nechá samotný, že by jim měl na hřišti pomoct. Je to marný.
Ale fotbal ho baví. Dál nadšeně chodí na tréninky a spolu s kamarády se učí práci s míčem a pomalu začíná chápat, že když dostanou gól, tak se nemá radovat.
Jenže tréninky mu jsou málo. Klidně bezprostředně po dvouhodinovým zápřahu přijde domů, vezme míč a jde si kopat na zahradu. Spontánně zkouší střely, kličky, zpracování míče. Když není počasí, bere zavděk menším míčem a kopáním doma na umělohmotnou branku. Nikdy nemá dost.
I jeho projev při zápasech se postupně mění. Už tam neběhá jako baleťák, kterej se s míčem skoro nepotká. Začíná osvědčovat i svůj intelekt. Předvídá situace, nežene se bezhlavě za míčem. Když jeho kámoši za každou cenu útočí, stojí za nima a kryje jim záda. Zatímco ostatní střílí, on nahrává, kde ostatní zmatkujou, Jáchym sebevědomě předvádí, co všechno už se naučil. Když při jednom zápase udělá odvážnou kličku o hlavu většímu soupeři, trenéři jsou z toho paf. Takhle kluci v jeho věku nehrajou.
Neustálým trénováním na hřišti i doma na zahradě se nenápadně zlepšuje. Bezděčně tak dokazuje mojí teorii o talentu, který považuju za úplně nejmíň důležitou věc na jakýmkoliv úspěchu.
Potkával jsem za svůj život mraky nesrovnatelně talentovanějších lidí, než jsem já. Famózně kreslili, malovali nebo sochali tak, že mi to bralo dech. Jenže pro ně to nic neznamenalo. Kašlali na svůj talent a nakonec se pustili do něčeho úplně jinýho. Já jsem si čmáral den co den, rok co rok, a jenom tím jsem se dostal tam, kde jsem teď. Do fáze, kdy se dokážu kreslením uživit.
A lidi řeknou, jak to mám jednoduchý, když mám talent. Prdlajs! Makal jsem, zatímco ostatní se na to vybodli.
Jáchym dokazuje, že to funguje i ve fotbale. Talent je k ničemu. Záleží jen na tom, jak na sobě člověk pracuje. A Jáchym pracuje. A totéž přirozeně očekává i od spoluhráčů. Při trénincích na ně křičí, hecuje, povzbuzuje.
Poslední turnaj sezóny mě úplně rozseká. Ty kluci, který celou sezónu schytávali jeden debakl za druhým, totiž celej turnaj suverénně vyhrajou. A našeho Jáchyma k překvapení všech vyhlásí nejlepším hráčem sezóny.
Nevymlouvejte se na talent, prosím. Aspoň ne přede mnou. A před Jáchymem.
Co je u mě nového
Tak především vyšla nová knížka. Jmenuje se Holba pohádek a pověstí ze všech koutů Česka. Napsali Zdeněk Zajíček a Renata Sedláčková, ilustroval jsem já. Je to už šestá knížka z řady pohádkových příběhů, kterou jsme odstartovali před 20 lety! Takhle vypadají úplně všechny obrázky, které jsem do knížky nakreslil. Jako obvykle se knížka vůbec nedostane do knihkupectví. Chcete-li ji, ptejte se mě, anebo přímo nakladatele.
A ještě jsem mluvil v podcastu Jedno procento Miloše Čermáka. Zůstanu věrný svojí tradici a ani tenhle rozhovor se mnou si neposlechnu. Ale vy můžete, máte-li hodinku a půl:
Líbilo se Vám dnešní čtení? Nenechte si to pro sebe a přepošlete e-mail dál. I Vaši přátelé mohou zdarma odebírat tento zbytečný čtrnáctideník. 😉
Co se dozvíte příště
Jak nejlépe oddělit hlavu od těla
Rovníková Guinea vůbec neleží na rovníku
Jak mě žena vítá, když přijdu z hospody
Na shledanou za dva týdny!